Potřebuje mně

Byl jsem nejmladší v kanceláři a k tomu jen krátce. Naší šéfovou byla hezká dobře vybavená žena a všichni muži v kanceláři, snili o tom být s ní, alespoň chvíli sám. Netrvalo dlouho, a privilegium být se šéfovou o samotě, jsem dostal já. Ale pěkně postupně. Jako nováček v práci jsem se snažil být horlivý a udělat dobrý dojem k vůli hodnocení a tak. Bylo pondělí a já měl na stole lístek od samotné šéfové, že v pátek po směně mám přijít do její kanceláře, že mě na hodinku bude potřebovat.

Týden plný smění

Nemusím ani říkat jaké závistivé pohledy na mě vrhali spolupracovnici. Jejich vysněná chvilka o samotě s paní šéfovou, spadla mně do klína šťastnou a podle nich nespravedlivou náhodou. Jejich závistivé pohledy jsem musel snášet celý týden. Navíc kdykoli se šéfová prošla kolem mého stolu, nechala se ujistit, že si na ní v pátek udělám čas. Tyto krátké zastavení u mého stolu, zahustily atmosféru na tolik, že by se dala krájet. Konečně přišel den s velkým d a hodina s velkým h. A já s malinkou dušičkou zaklepal na dveře paní šéfové. Ozvalo se milé dále, a já vstoupil. Uvnitř už čekal údržbář, který měl za úkol montáž nábytku a s jednou skříni potřeboval pomoci.

Ohodnoťte příspěvek